Frankovo putování z Valašských Klobouk do Indie

Zatím ještě nevím, co Františka Baránka postrčilo na cestu do světa. Narodil se v roce 1900 ve Valašských Kloboukách, možná by zůstal s rodinou v jejich domku nedaleko náměstí a klidně prožil celý život, ale něco ho hnalo kupředu. Založil si autoservis, pak obchodoval s kůží a ve 32 se vypravil do Zlína. Do města, které na něj muselo působit jako zjevení: obří tovární budovy, obchodní dům, hotel, automobily, ale hlavně tolik možností. Po dvou letech ve Zlíně dostal nabídku odjet do Indie, budovat baťovské město Batanagar. V roce 1937 nastoupil v Terstu na loď a vydal se do neznáma. Brzy se z něj stal jeden z nejdůležitějších manažerů Batanagaru a organizátorů akcí pro celou českou komunitu. Když začala válka byl to právě on, kdo založil polovojenskou jednotku, kde bylo sedm set Čechoslováků a byl to on, kdo organizoval pravidelné finanční sbírky pro odboj. Výčet jeho aktivit pro rodnou zemi by zabral hodně místa a tak není divu, že dostal medaili od bengálského konzula a řadu dalších ocenění. Jak to všechno stíhal, to je mi záhadou. Po válce se chystal s rodinou - manželka Britka, tři dcery - zpátky do Československa, jenže... nakonec se situace zkomplikovala a zůstali v Indii až do roku 1955, kdy se rozloučili s Batanagarem a zamířili do dalšího neznáma: do Kanady. Frankovi bylo pětapadesát, možná by si mohl sehnat nějakou klidnější práci v kanceláři, ale to by ho zřejmě nebavilo. Přihlásil se do konkurzu na ředitele tiskárny krajanského deníku Nový domov, který vychází dodnes a čile si dopisoval s příbuznými a kamarády z Valašských Klobouk. Když ho v roce 1968 požádali o pomoc, aby přispěl na stavbu pomníku na počest Josefa Valčíka, asi vůbec neváhal, protože v dopisech zmiňuje tisícové částky, které je schopen zajistit. 

Frankova dcera Patricie mi říkala: "Česky sice neumí, ve Zlíně jsem byla jen pár hodin, ale když se mě někdo zeptá, odkud jsem tak řeknu: jsem Češka z Indie. Proč? Na to je snadná odpověď, protože podle toho, co mi táta vyprávěl, jsem hrdá na tu vaší historii a kulturu. A možná se konečně odhodlám a začnu se v sedmdesáti učit česky, chci si všechny ty jeho dopisy a deníky konečně přečíst"

zde fotogalerie:

Frankova dcera mi vyprávěla, že tohle je jedna z mála fotek, kde se tatínek směje, tak si jí pořádně prohlédněte, tohle je sympaťák, který se vypravil na druhý konec světa a povedlo se mu ledacos zajímavého. 

Tohle je divadelní představení Jánošík, které v roce 1922 nebo 1923 František zorganizoval. Po letech vzpomínal na to, jak sháněli desítky kostýmů, jak chystali divadlo v lesním amfiteátru a jak trnuli, aby na premiéru nepršelo. Na představení přišlo tři tisíce diváků.

Ještě jeden Jánošík a už se loučíme s Valašskými Klobouky.

odtud se František vypravil do bájného Zlína

a není divu, že ho brzy pohltil celý ten baťovský systém.

po dvou letech školení se vypravil s kolegy do Indie.

                                                       cesta trvala několik týdnů

a pak uviděli tohle - baťovskou továrnu Batanagar, je to jako zjevení. Továrna a domy pro manažery, bazén, kaple, sokolovna uprostřed pustiny.

Zkuste si představit tu změnu, z Moravy na druhý konec světa, bez znalosti jazyka, bez znalosti kultury.

a i na starého mládence Františka přišla řada. Původně se mu kamarádi snažili dohodit jednu českou kolegyni, ale neměla šanci proti téhle britské krásce, Gemmě. Frankovi - jak mu říkala - bylo čtyřicet a jí osmnáct.

Rodinná legenda praví, že pár měsíců po svatbě zešedivěl. Brali se v roce 1940, za rok jedna dcera, za další rok druhá a pak počkali čtyři roky a narodila se Patricie.

Kromě práce se František angažoval v několika spolcích, mimo jiné spoluzakládal Sokol v Batanagaru.

A pak se něco stalo, nikdo zatím neví co, a Frank se rozhodl, že zvedne kotvy a začne jinde. Mimo baťovský svět. Odjel s rodinou do Darjeelingu, kde byla britská komunita a rozjel tam výrobu piva.

Po roce se pokorně vrátil k Baťovi. Mimo jiné asi proto, že chtěl být mezi svými. Zorganizoval založení polovojenské jednotky.

A školil taky místní.

a zde jeden z metálů, které dostal za tyto aktivity

Tři dcery: Líba (Lee), Zdena (Denise) a Patricie - nejmladší.

Tohle je Frankův život - autoservis v Kloboukách - Zlín - Batanagar a potom...

Nový domov v Kanadě. A on tomu tak i říkal. Kanada i Československo. Dva domovy.

Velká voda

Včera sem vtrhla velká voda. Jedna sestra Zdena (Denise), druhá sestra Líba (Lee) a nejmladší Patricie. Ani jsem se nemusela nic ptát, začalo to samo: "vědělas, že táta nedodělal střední?" "ale to je nesmysl, však byl na univerzitě v Berlíně" "cože, v Berlíně? kde by se tam vzal?" "a kdy vlastně odjel do toho Zlína?" "nejel rovnou do Indie?" "a jak to bylo s tou svatbou? vždyť on si měl nejdřív brát tu paní Žítkovou a pak se to nějak zamotalo"
Můžete myslet na všechny možné zásady orální historie (ano, tenhle podivuhodný obor studuju), ale v reálu je pak stejně všechno jinak. Když tři lidi mluví přes sebe, je to jako na tenise: jenom koukám z jednoho na druhého, sledujete tu neskutečnou přestřelku vzpomínek a po očku číháte, jestli diktafon nahrává, protože tohle bych si nezapamatovala ni náhodou.

Malá odbočka mezi Duby

Tenhle pán je asi tak tisíckrát zdatnější pátrač než já. Před pár lety jsem psala článek o Hance Dubové, její rodina pochází z Kolína, Hanka po válce žila v Americe. Pár dnů poté, co článek vyšel, mi napsal pán, kterého vidíte na fotce. Jmenuje se Karel Dub a čtyřicet let se profesionálně věnuje genealogii - sbírá všechny Duby po celém světě, dokonce zorganizoval jejich sraz a je Hančin vzdálený příbuzný.

Předevčírem tady sedíme u večeře s paní Pat Baranek a s jejím manželem Tony Doobem. Pat vypráví o baťovské historii své rodiny a pak říká: a víš co? vlastně můj manžel je taky Čech. Znělo to jako vtípek, ale ona povídá: no nesměj se, on se vlastně nejmenuje Doob, ale Dub. To si žádá vysvětlení! a Tony říká, že někdo z jeho předků je snad z Prahy a nějak se dostal do New Yorku.

V hlavě mi okamžitě svítí kontrolka: napiš Karlovi. Hned žhavím email a - i když je v Česku zrovna kolem půlnoci - tak obratem odpovídá. Měl by pro mě jednoho Duba. Napoprvé trefa minula, ale o pár hodin píše znova: "Tak jsem ti ho našel! A ten tvůj Dub je vlastně můj vzdálený bratranec. Máme společného předka, v roce 1736 byl Benjamin Wolf Dub židovským starostou v Uhlířských Janovicích". Čtu to Tonymu a o na mě kouká, jak na ducha, vůbec netušil, že má židovské předky a že stopy vedou až do 18. století. Podle toho, jak dlouho svítil vedle v pokoji, tak asi obesílal celé příbuzenstvo, že mají nového bratrance Karla.

Moje dva domovy

Vystoupili jsme z vlaku na torontském nádraží. Patricie (Pat) mi říkala, že jí poznám snadno: bílé vlasy, bílá košile a opravdu: přímo uprostřed nádražní haly stojí usměvavá paní a jen co jsem se začala rozhlížet, tak povídá: Judith? Hello!

Nastoupily jsme do taxíku a už to začalo: jaká byla cesta, co už jsi viděla, co tě zajímá? A potom vyprávění o Indii. Taxíkář nás celou dobu poslouchal, po očku sledoval jak gestikulujeme, jak si skáčeme do řeči. Už, už jsem myslela, že nám snad chce taky něco říct. Když jsme vystupovaly, tak se ho Pat zeptala – s takovým rošťáckým výrazem – „A nejste náhodou z Indie? A nedělal jste pro Baťu?“ Usmál se a povídá: „Ne, jsem z Afghánistánu“ „Tak to je vlastně kousek“

Přede mnou byla řada patrových domků, všechny z červených cihel, všechny tak trochu podobné, ale jinak než ty zlínské. Tyhle jsou jako dům z počátku 20. století a uvnitř je členitý labyrint, jedny schody, druhé schody, chodba vlevo vpravo další, dveře a zase dveře. A je to jako deja vu, protože první, co vidím uprostřed vstupní haly je vyřezávaná truhla, dost podobná té, kterou má paní Hana v Praze. V další místnosti jsou portréty Indů a o pár metrů dál lampa s exotickým motivem. Knihovna je plná románů o Indii, prostě stopy snad všude. Jen v podkrovním ateliéru, kde je bydlení pro hosty, tam snad nic indického není. Pár minut odpočinku a už mě Pat volá, ať přijdu do kuchyně, vysvětluje mi, jak se u nich jí bageta a proč se k lívancům přikusuje buřtík. Trochu zvláštní kombinace, ale zkusit se má všechno, ve zdraví to zdolám. Vlastně se vůbec nedokážu soustředit na jídlo, hltám její vyprávění o dalších „dětech“, o dalších osudech a přede mnou se rozprostírá neskutečně členitá mapa jmen a osudů.

Prohlížíme si fotoalba, zatím nepoznávám ani jednu tvář, zatím nevím, kdo je pan Bušek a pan Valenta. Vidím mladé muže uprostřed zlínských domů, ta stejná parta pózuje na náměstí San Marco a o pár stránek dál už jsou na lodi a potom už Indie a Batanagar. 

a tady botičky, které vyrobil pan Baranek pro svého vnoučka, je to stejný typ, jaký se vyráběl v Batanagaru - podívejte na ten vzor, Morava jak vyšitá:)

Fascinuje mě ten kontrast: krychlovité domky s rovnou střechou mezi palmami. Děti v evropských šatičkách běží mezi domky, indická chůva krotí jejich hry na trávníku. Samostatná kapitola jsou fotky z Darjeelingu, který je tisíc kilometrů daleko od Batanagaru. Fungovala tam britská internátní škola, kterou absolvovaly některé české děti. Žádný med to asi nebyl, v osmi letech na internátní škole, rodiče viděly jednou, možná dvakrát za rok. 

Nejstarší ze tří Barankovic děvčat se narodila v roce 1941 a rodiče jí do Darjeelingu poslali když oslavila sedmé narozeniny. Její maminka byla sedmnáctiletá Angličanka, která se narodila v Indii. Tatínkovi bylo čtyřicet když se mu sympatická brunetka připletla do kola na plese v Batanagaru. V roce 1940 se vzali a postupně se jim narodily tři dcery, Patricie je nejmladší, ročník 46. Vstřebávám do sebe to množství informací a postupně mě přemáhá únava. Ten prokletý jet leg jsem pořád ještě nepřekonala, jdu si „na chvilku“ lehnout, mám pocit, že jsem spala snad celý den, ale bylo to jen pár minut a ozve se „ťuk ťuk“, Pat mi chce představit svého manžela – profesora kriminalistiky, Tonyho.

Jsem celá zpitomělá, napůl nevím, kde jsem a co mám přesně dělat. Sejdu po schodech a nikde nikdo. Volám Pat „Kde jste?“ „Tady“ „Ale kde?“ Hledáme se v těch zákoutích domu a konečně vidím, že jsou na zahradě, za domem. Tony mě zavalí stejnou lavinou otázek, proč, co a jak. Těžko se mi odpovídá, angličtina je najednou jak zamrzlá, ale něco ze sebe přeci jen dostanu. U večeře mi Pat povídá: „A víš, že můj manžel je vlastně z Čech?“ „To si děláš legraci“ Myslela jsem, že zkouší stejný trik jako s taxikářem, ale tentokrát to myslí vážně. „No fakt, on se jmenuje Doob, ale ve skutečnosti je to příjmení Dub“. Musím se smát, protože si hned vzpomenu na kamaráda, profesionálního genealoga, který se jmenuje Karel Dub a už čtyřicet let sbírá všechny „Duby“ po světě.

U večeře si vyprávíme o historii i o minulosti, je to tak zvláštní poslouchat, jak Pat říká, že Kanada je hrdá na to kolik přijala uprchlíků, tisíce a tisíce. Myslím na situaci u nás a snad ani nevím, co říct, když se ptá, kolik jsme jich přijali my. Pak se řeč stočí na počátky rodiny Baránovic v Kanadě. Z Indie odjeli v roce 1956, jeli do Kanady, protože „maminka byla prostě hodně „british“, tak chtěla sem. A tatínek chtěl proto, že tady byla ta baťovská centrála a věřil, že sežene místo. Jenže tehdy už měl skoro nárok na penzi, bylo mu 56.  Začínal zase od nuly, jako tenkrát v Indii, ale tady to šlo mnohem hůř, než očekával. Pár měsíců dělal u Bati, ale pak si chtěl sehnat jinou práci, jenže to nebylo snadné. Když třeba někam volal kvůli pracovnímu pohovoru, tak slyšeli jeho přízvuk a ani ho nepozvali na pohovor. My děti jsme to braly úplně jinak, Indie byla úžasná, exotická, ale moc kamarádů jsme tam neměly. V internátní škole, ale v Batanagaru, vždycky jsme byli trochu mimo tu českou komunitu. Tatínek byl pořád v práci a maminka se stýkala spíš z lidmi z britské komunity, s Čechy skoro vůbec, však česky neuměla. A to mi připomíná tu tvojí otázku z prvního emailu, jak ses ptala, kde jsem doma? V Kanadě, ale když jsem po letech přijela s manželem a se synem do Indie a vykročili z letištní haly, tak oni řekli: "uf, tak to bud něco" a já si řekla "konečně zase doma"

Už jsme tři

Náhody pokračují: do Kanady letí Markéta Fajmonová, která mě přivedla na první stopu tohoto pátrání. Jsem moc zvědavá, jaké bude její setkání s Patricií Baranek. Jsem si jistá, že si budou mít o čem povídat, až si společně prohlédnou fotoalba z Batanagaru.

Další do party je náš redakční fotograf, Richard Cortés aka Richie. Věděla jsem, že žil roky v cizině, ale vlastně jsme se nikdy nebavili, jak se tam dostal a kde byl. Vyprávím mu, že se chystám za Sonjou a Richie mi povídá: „Do Kanady? No tak tam jsem bydlel třináct let. Sonju znám, pomáhal jsem jí, když zakládala to svoje muzeum." 

Naše trojčlenná výprava pojede 29. května do Kanady. Už stříhám metr.

Pátrání začíná - stopa je čerstvá

Jaro 2014

Do Zlína jezdím možná deset let. Ten dokonalý stroj, jménem Baťa, mě něčím fascinuje a zároveň děsí. Někdy mi připomíná Orwella, buď se podřídíš nebo jsi zavržen. Příběhy baťovců slyším z různých stran třeba takhle: mám domluvenou schůzku na odboru krajanů na Ministerstvu zahraničních věcí. Na vrátnici si mě vyzvedne sympatická paní Markéta Fajmonová a vede mě po dlouhých schodech Černínského paláce. „Tak jsem slyšela, že se zajímáte o příběhy krajanů. Nechtěla byste napsat o mojí mamince? Ona se narodila v Kalkatě, ale vlastně žila v Batanagaru, v baťovském městě“.

Hlavou mi běží, že teď už ani na žádnou schůzku nechci, že teď bych nejradši zavolala Markétině mamince, Haně Gregorové. 

Za týden už u ní zvoním a nestačím se divit. Zdánlivě obyčejný panelákový byt, ale něco je tu jinak: všude kolem vzpomínky na Indii. Exotická vyřezávaná truhla, portréty z Indie a hlavně úžasná fotoalba. Hana mi vypráví příběh o tatínkovi, o šikovném mládenci odkudsi z Polabí, kterého si všiml jeden z manažerů baťovské továrny a pozval ho do Zlína. Pár měsíců zaučování a v roce 1934 dostane nabídku odjet do Indie, kde na zelené louce vzniká další dokonalý stroj - město Batanagar. Bude tam továrna, ale samozřejmě také baťovské domky, sokolovna i kaple.

Všechno jde dobře, baťovská kolonie se rozrůstá, zato doma je zle. Rok 1939 a mladí muži z Batanagaru jedou domů, snad bude mobilizace, snad bude možnost něco udělat proti okupaci. A mezitím čekáním je jedna tancovačka, kde tatínek potkal budoucí maminku, slečnu Marii. Šest let odloučení a po válce se konečně vypravila do té bájné Indie. Jedno dítě, druhé dítě. 

V roce 1950 je tu šance: pojedete zpátky do Československa nebo zůstanete? Hanina rodina se vrací domů, tedy...doma je v Indii a brzy pozná nové doma – Československo. Tatínek, který byl jedním z manažerů Batanagaru, sežene práci leda u soustruhu, maminka je v domácnosti. Spolužáci chodí k Haně domů a zvědavě okukují indické poklady. Ta Indie tu zůstává, předává se dál.

Možná by tam měla jet, možná někdy. Nakonec se odhodlá a koupí si turistický zájezd a na jeden den jede do Batanagaru. Jedna hodina v kapli, kde byla v roce 1948 pokřtěná.

Uplyne půl roku a je tu email. Konečně vím, pro koho píšu! Pan Jaroslav mi vysvětluje, že Lidové noviny neodebírá, ale nedávno sušil houby na starých novinách. A zaujal ho ten můj článek o Haně: „Však moji prarodiče byli baťovci v Indii! Moje maminka se tam narodila!“. Jedu za ním do Zlína, další vyprávění, tentokrát jiné. Mnohem bolestnější: rodina se navždy rozdělila. Dědeček pana Jaroslava zůstal v Indii, babička a děti uvízly v Československu, komunisti je už do Indie nikdy nepustili...

Září 2014

Ve Zlíně se chystá velká sláva: přijede paní Sonja Baťová - manželka Tomáše Bati juniora. Všechno je v poklusu, za pár hodin začíná výstava fotografií z rodinného archivu. Sonja má necelou hodinu na rozhovor, ale i těch pár minut mi stačí. Povídáme si a já mám pocit, že ta její energie je snad nakažlivá. Má tolik plánů, tolik nápadů, rozhodně bych jí nehádala 88 let. Pořád se směje, pořád mi říká, že se nemám divit, že je takhle v poklusu celý život. A není to běh kdesi daleko za manželem, vždycky byli dva vedle sebe. Kéž bych si mohla se Sonjou povídat déle, ale není čas, už musí jet na další štaci, na další obchodní jednání. Snad někdy příště.

Květen 2016

První máj ve Zlíně. Všude se horlivě připravuje prvomájový průvod. Děvčata v krojích, muzikanti, mažoretky. Mumraj na náměstí. Myslím na paní Sonju, kolik že jí bude? 90? Už je to dva roky, kdy jsme si povídaly a pořád si říkám, že snad někdy budeme v tom povídání pokračovat. 

A myslím taky na příběhy z Batanagaru. Z toho dalekého místa, které se už proměnilo k nepoznání, z baťovské komunity už není téměř nic, ale jsou tu "děti" narozené v Batanagaru. Jsou v Česku, jsou v zahraničí. 

7. května vyprávím na Radiožurnálu o mém pátrání a přímo do vysílání přijde vzkaz: "Dobrý den, moje tři sestřenice jsou z Batanagaru a žijí v Torontu." Okamžitě chci odepsat, ale není kam. Email chybí, vzkaz přišel přes anonymní formulář, jak se spojíme? Do vysílání říkáme mojí webovou stránku a přijde další vzkaz, prý stránku nemůžou najít, tak posílají email. Hned po vysílání zapínám počítač, snad se rychle ozvou. Nic. Celou sobotu, celou neděli nedokážu myslet na nic jiného. 

Konečně se v pondělí ozve paní Květa a říká: "Nechodím tak často na mail, ale jestli chcete tohle je kontakt na mojí sestřenici, jmenuje se Patricia Baranek a má dvě sestry. Narodily se v Batanagaru po válce a v 60. letech se přestěhovaly do Toronta.“ 

Posílám Patricii email a za pár minut je tu odpověď. "To jsem moc ráda, že se zajímáš o Batanagar, mám spoustu fotek. Nechceš k nám přijet na návštěvu? A mimochodem: my bydlíme ve stejné ulici jako Sonja Baťová." Někdy se tam za ní snad vypravím. 

Uplyne pár dnů a "snad" se mění v realitu. 

Náhody? Už si to ani nemyslím: shodou náhod letím 29. května za paní Baťovou a za "dětmi" z Batanagaru. Letím do Toronta!