Zpátky do Toronta

Celé léto jsem doufala, že se zase brzy vrátím k Baránkovým a k paní Baťové. Konečně mám dobré zprávy: v druhé půlce října letím do Toronta, tentokrát na tři týdny, tak bude mnohem víc času!

Baťův muž v Indii toužil po svobodě

Příběh Františka Baránka, který pracoval 18 let v baťovské továrně v Indii, a zároveň snil o samostatném podnikání vyšel v příloze Česká pozice LN a najdete ho zde.

Další výlet do Zlína

Plán na konec srpna je jasný: 24. ráno pojedu do Zlína. Tentokrát budu mít ubytování opravdu stylové: našla jsem si pronájem v baťovském domku, tak jsem zvědavá, jaké to bude. 

Čeká mě výlet do archivu, kde si chci prostudovat haldy o Batanagaru, ve čtvrtek půjdu za panem Pokludou do univerzitního archivu a v pátek bude sraz absolventů baťovské školy. A v sobotu se z toho všeho budu probírat:)

To víte, že baťovci chodili na rande

Tak jsem včera neodolala pokušení a šla. Nakonec to nebyla taková tortura. V Celetné ulici otevřeli výstavu o Baťovi, pár reklam, pár bot a replika jeho kanceláře. Po úvodních proslovech, kde představili modelku, stylistu, herečku - jejich souvislost s baťovskou historií mi nějak unikla - konečně něco zajímavého! Absolvent posledního ročníku baťovské školy mladých mužů, pětaosmdesátiletý Jan Viktora. 

Ještě jsem ani neotevřela pusu a už mi vyprávěl: "Disciplína byla moc přísná, náš vychovatel byl s námi pořád, v práci i na internátě, ale to víte, že jsme chodili na rande. Děvčata byla v jídelně v jednom patře, my ve druhém, tak je vždycky někdo šel okouknout a pak jsme se domluvili, kdo z nás to riskne a večer půjde se proplíží ven, a takhle jsme se střídali. Po třech letech jsem dostal výuční list a přijali mě do kurzu pro prodavače a to bylo něco! Měl jsem stálou zákaznici: jeptišku. Vždycky když přišla do obchodu, ostatní se mi smáli a volali: Honzíku, přišla tvoje jeptiška! Tak se jí pokaždé ptám, jaké by si přála boty a ona že černé, ale nejdřív by si vyzkoušela i jiné. Nosil jsem je snad půl hodiny, zelené, modré, červené a pak vždycky skončila u černých. No a jednou, to přišla taková...pohladila mě po ruce a říká: "Mladý muži, já jsem švadlena, šiju doma, manžel jezdí na služební cesty, tak vám vezmu míru". Koukám s otevřenou pusou jakože ...a bylo něco? A on se tak blaženě usmál a povídá "Jen si vzpomínám, že měla dlouhý těžký zrzavý vlasy". Takových historek chci slyšet víc! Koncem srpna se ve Zlíně koná sraz jeho třídy, tak určitě pojedu.

 Pár reklamních plakátů, pár ukázek z baťovské produkce a několik reklam na nejlepší boty za 9,99. Výlet do Zlína vám to nevynahradí, ale za nakouknutí to určitě stojí.

I děti se zabaví

S voskovým Baťou se fotilo spoustu lidí, tahle slečna chtěla zapózovat s botou a pan Viktora říká: "To nemůžete držet tak nakřivo, musíte hezky rovně, jako když to nabízíte zákazníkovi"

Stylista, modelka a pan šéf. Jak souvisí s baťovskou historií to jsem nějak nepochopila. 

A tady můj kamarád, fotograf Honza Jindra, který učí na katedře fotografie na zlínské univerzitě. Právě díky němu jsem se začala věnovat baťovské historii

Zlínský bonsai v Třebíči

O víkendu jsem vyrazila do Třebíče, kde jsem byla před mnoha lety. Vzpomínám si na uličky v bývalém ghettu a na šplhání z kopce do kopce. Tentokrát to ale nebyla poznávací exkurze po stopách židovské historie, ale další baťovské pátrání. Kromě rozhovoru jsem se díky kamarádce Evě Fruhwirtové přenesla do Zlína. Z centra Třebíče jsme za pár minut přijely do Boroviny a tam: déjà vu. Najednou se přede mnou objevila řada továrních budov, které znám ze Zlína. Obří stavebnice z červených cihel, sklo a zelenkavá barva na fasádě. A to jsem ještě netušila, že za pár hodin budu s fotografkou Eliškou Blažkovou okukovat baťovské domky nedaleko továrny. Z těch původních už nezbylo skoro nic. Většina majitelů asi nepřišla na chuť ploché střeše ani fasádě z červených cihel. Přistavěli sedlovou střechu, fasádu zaplácali "slušivou" bílou, zelenou nebo strakatou barvou. "Myslím, že většina místních už ani neví, co má Třebíč a Borovina společného s Baťou" řekla mi Eliška. Víkend v Třebíči rozhodně stojí za to, kvůli té dávné historii i té moderní. V následující galerii pár tipů, které by se vám mohly hodit.


V roce 1931 koupila firma Baťa borovinskou továrnu a vybudovala zde podobný komplex domů jako je ve Zlíně. Eva mi vyprávěla, že ještě před pár lety tovární budovy chátraly, ale postupně se probírají, jsou tu kanceláře, sklady, konají se tady kulturní akce. Tak aspoň něco se podařilo zachránit, na rozdíl od těch nebohých domků.

po válce tady byla firma na výrobu ponožek a punčoch a v jedné té tovární hale pracoval ten, který mě do Třebíče přivedl...

pan Jaroslav Čeček, rodák z baťovského města v Indii. Jeho maminka se koncem roku 1948 sbalila dvouměsíční dcerku a tři syny a vyrazila do Československa. Doufala, že v Praze domluví operaci pro nemocnou dceru. Po třech týdnech na lodi konečně doputovali na hranice a mamince sebrali pas. Ona nemohla za manželem do Indie a on nemohl do Čech. Tedy...mohl, ale hned by ho zabásli. A co bylo dál? O tom později, ať nevyzradím všechno najednou:) Zatím putujeme v Třebíči po stopách...

baťovců. Takhle vypadaly domky v Borovině a takhle...

vypadá ten šťastnější, tohle je snad jediný, který je jakž takž původní, u ostatních...

naprostá většina vypadá takhle

původní tvar už skoro nepoznáte

a zde taková zvláštní kombinace, je to původní domek, ale vlastně není

radši zpátky do města. Bývalé židovské ghetto naštěstí nikdo nezboural a tak...

je to jen pár ulic, ale pořád je na co koukat, třeba..

 můžete prozkoumávat myší díry, sice je tam trochu specifický odér, ale na chvilku se to dá přežít

je tu i pocta Medkovi

a pocta skautům

a teď už šplhání do kopců

na židovský hřbitov

trochu pomlčet

a pak spočinout zde. Pronajala jsem si byt v krásném domě na konci židovského ghetta. Je to dům ze 17. století, velmi citlivě zrekonstruovaný. Pár ulic odsud je výborná cukrárna Za pecí a na nábřeží dobrá restaurace Coqpit. Už se loučím a...

jdu na vlak, kde budu přepisovat vyprávění pana Čečka

Tři vagóny uhlí

Konečně hotovo! Od května se příběh Františka Baránka rozvinul takovým způsobem, že vždycky když jsem dočetla jeden jeho dopis, tak vyvstaly další otázky, další záhady. Nejdřív pátrání v Kanadě a později u jeho neteře, která bydlí ve Valašských Kloboukách. 

Nakonec jsem měla haldy přepsaných dopisů, účtenek, úředních listin a teď už "jen" sepsat článek. Bylo to jako skládat tři vagóny uhlí, přehazovat z jedné strany na druhou, pak zase znova a z jiného konce. Představovala jsem si jeho první roky v Kloboukách, dospívání u armády, nadšení ve Zlíně a pak práci v Indii. Nejvíc mě asi fascinuje jeho cesta do Kanady. V 55 letech tam začala jeho nová životní kapitola. I když nemohl dlouho sehnat práci - protože měl přízvuk, protože už nebyl nejmladší - nevzdával se, nerezignoval na aktivní život, stále něco podnikal, stále chystal nějaké novinky a zlepšováky. Už se moc těším, až se mi podaří sehnat někoho, kdo článek přeloží a dcery Františka si ho přečtou. Myslím, že budou překvapené, co vše se o tatínkovi dozví. 

Sežeňte mi tři sněžné leopardy!

Je první prázdninový den a já jedu do Valašských Klobouk, do rodiště Františka Baránka. Na nádraží v Praze očekávám davy dětí, natěšených na cestu z města. Perón je ale poloprázdný, zato ve vlaku směr Morava a Slovensko je úplně narváno. Vedle mě korpulentní dáma s psíkem, která si chce povídat a hned vedle je početná skupina skautů, natěšená na prázdninové dobrodružství. Mluví jeden přes druhého a já se marně snažím soustředit na psaní. Jde to těžko a tak aspoň třídím úlovky, které jsem vyfotila v Torontu, když jsem byla u Pat. Jsou to stovky fotografií a dokumentů, všechno smíchané dohromady. Postupně si je dělím na tři kapitoly: Valašské Klobouky, Indie a Kanada.

Na nádraží už čeká paní Jiřina, její strýc byl František Baránek. Těším se, až mi povypráví druhou část příběhu. Tu první jsem slyšela v Torontu (pro připomenutí zde) ale pořád mám spoustu otázek, snad mi na ně Jiřina odpoví.  Jdeme ze strmého kopce a já se rozhlížím kolem dokola. Odsud tedy odjel  pan Baránek koncem 30. let do Indie, z téhle zelené, kopcovité krajiny do Batanagaru. 

Jiřina bydlí v domě, kam se chtěl František nastěhovat, ještě když si myslel, že se v roce 1947 vrátí s celou rodinou do Klobouk. Původní domek, kde byla dílna jeho otce, příbuzní zbořili, aby se uvolnilo místo pro větší dům. Z dopisů, které František z Indie posílal je vidět, že byl dokonalý systematik. 

Na jaře 1947 psal své sestře Hedvice: "Nezapomeňte podložit základy, je tam vlhko, okna spíš větší než menší a ten jeden pokoj pro mě nechte prázdný, vyzdobím si ho sám, v tibetském stylu. Bude s tím hodně práce, ale dejte se do toho, ať je dům na podzim hotový a můžeme přijet". Jenže všechno se tak nějak zašmodrchalo: v Indii se bojuje o nezávislý stát, v Československu atmosféra houstne, ale pan Baránek má zatím jiné starosti. Začíná další z mnoha projektů: nakoupil kožešiny a prodává je dál, investoval do koželužny a věří, že z toho bude brzy nějaký výdělek, zaučil několik dělníků, aby pro něj vyráběli kožešinové papuče. Má další a další nápady a když zrovna nepracuje, tak chystá všelijaké dobroty pro svojí rodinu. "Včera jsem tady měl zabijačku, prase jsem koupil od slovenského misionáře, který je chová na dvoře místního kláštera...příště mi pošlete kmín, mák a sušené houby...minulý týden jsem dělat klobásky...dneska moje cerky ochutnaly škvarky". Na podzim 1947 měl už mít sbaleno a chtěl odjet do Klobouk, ale píše: "Spousta Čechoslováků jela domů, ale všichni - i ti, kteří se už nikdy do Indie vrátit nechtěli - jsou zase zpátky". 

Z původních plánů pomalu, ale jistě sešlo. Nezdá se, že by se pan Baránek obával politických změn, které nastaly v Československu. V březnu 1948 hlavně řeší, kde by mohl sehnat další sněžné leopardy a komu prodat několik desítek papučí. Tatínkovi a sestře píše do Klobouk: „Peníze teď nemám, protože jsou to vázané vklady a nemůžu s nimi disponovat, tak jsem sehnal kůže sněžného leoparda, jsou hrozně vzácné, má je jen jeden obchodník v Tibetu. Nemůžu je jen tak poslat, co kdyby na to úřady přišly, tak jsem je zaletoval do plechovek. Dva leopardy si nechte, ostatní prodejte, ale rozhodně neprodávejte pod cenou!“ Zkouším si představit, jak asi tady, ve Valašských Kloboukách, působí kožich z leoparda. Asi jako zjevení. „Většinu těch kůží se podařilo prodat přes kožešníky ve Stážnici.“ vysvětluje mi Jiřina cestou na náměstí.

Sestra pana Baránka si na výlet do Prahy vzala leopardí kožich.

Paní Jiřína: na zdi koberec z Tibetu, kožich z leoparda a v ruce typické valašské papuče

Dcerkám pana Baránka se kožichy náramně hodily. V Darjeelingu, kde rodina bydlela ve 40. letech, byla zima. Tedy zima...okolo 10 stupňů, většina domů však neměla topení, tak se jim kožíšky hodily.

Pan Baránek vyrobil kožešinový vak i pro svojí nejmladší dceru, Patricii. 

Tatínek pana Baránka a jeho sestra ve Valašských Kloboukách pracovali na stavbě rodinného domu. Pan Baránek přijel do Klobouk až v roce 1966..

Čeká nás setkání se starostkou, která naslouchá vyprávění o dobrodružném Baránkovi. Jeho životní příběh slyší poprvé a doufá, že se brzy dozví víc. Podrobnější informace má historik Petr Odehnal z klobuckého muzea. Ptám se ho, jak se žilo ve 30. letech v Kloboukách, abych si dokázala představit svět, ze kterého pan Baránek odešel do Indie. „Moc práce tu nebylo, buď tady byli pastevci a nebo menší dílny, kde se vyráběly papuče. Řada těch menších firem ale zkrachovala když se na náměstí otevřela baťovská prodejna. Mimochodem k Baťovi do Zlína odešla z Klobouk a okolí řada mladých mužů, nejen tenhle pan Baránek, ale taky Josef Valčík, který se za války dostal do Anglie a byl jedním z těch, kteří připravovali atentát  na Heydricha“ říká Odehnal a předkládá skeny osobních karet Josefa Valčíka. „U Bati to bylo jako Velký bratr, oni se zajímali o nejrůznější osobní detaily ze života zaměstnanců, tady je třeba kolonka: co dělají vaše rodiče, jak trávíte volný čas, máte nějaké dluhy. Valčíkovi se tam na začátku asi moc nelíbilo, on byl dost svéhlavý, ale později, v Anglii, prý říkal, že je rád, jak ho u Bati naučili disciplíně“. 

Vracíme se rozpáleným městem zpátky do chladivého domu paní Jiřiny, vede mě do obývacího pokoje: „Hlavně se nelekněte toho leoparda“: kůže leží na posteli, další na houpacím křesle a na gauči. Z vitrínky se dívá klidná bronzová soška Buddhy, obklopená dalšími proprietami, které si chtěl pan Baránek vystavit ve vysněném tibetském pokoji.  

Večer jdeme na obhlídku klobuckých pamětihodností. Na náměstí je několik dřevěných soch, některé z letošního ročníku klobuckého řezbářského festivalu. Pastýř v galoších. „Ale to nejsou galoše, to jsou ty papuče“. Jsem trochu zmatená, však papuče se u nás, v Praze, říká bačkorám na doma. „Ne, ne, papuče jsou na ven, vevnitř je kožíšek a zvenku kůže“ dozvídám se od své průvodkyně a myslím na ty parádní, červené papučky, které jsem viděla u Pat.

Mineme pár secesních vilek a před námi je kostel, uvnitř je právě mše. Mladý ženský hlas slyším až ke dveřím. Mluví o smíření a odpouštění, tak neformálně, jako už jsem dlouho neslyšela. Pár metrů od kostela je hřbitov, kde jsou pohřbení rodiče Františka a jeho příbuzní, jeho hrob tu ale není. Zemřel v roce 1983 a jeho hrob je v Torontu. 

Hřbitov ve Valašských Kloboukách. 

Pár původních domků a jedna roubenka, kterou si chci vyfotit. „Tož co tam stojíte, pojďte dál“ slyšíme ze zápraží. Dvojice starších manželů mají hosta, paní Guričovou, kronikářku, která se zajímá, proč jsem přijela do Klobouk. 

Kronikářka z Valašských Klobouk: Ladislava Guričová

„Jednoho baťovce znám, dělala jsem s ním ve fabrice. To bylo tak zajímavé, jak on vyprávěl o Zlíně. Musíte se za ním stavit, však bydlí nedaleko. Dojděte za ním.“ Než stačíme zareagovat, už nás zavádí do jiného příběhu. Vzpomíná, jak jejího tatínka v 50. letech zatkli, za pomoc lidem, kteří se chtěli dostat za hranice. Odsoudili ho na dvanáct let. "Museli jsme do Hradiště, na ten monstrproces, svezli tam lidi z celého okresu. Na to nikdy nezapomenu, jak na ně řvali, že jsou zrádci. Bylo mu 58 let a musel na Mírov. Dva roky po propuštění zemřel“.

Loučíme se s kronikářkou, den je skoro u konce, pomalu se stmívá a hlavou mi běží změť jmen a příběhů. Dopisy z Indie leží na stole, zítra budu číst dál. 

Pan Baránek byl dokonalý systematik