Pátrání začíná - stopa je čerstvá

Jaro 2014

Do Zlína jezdím možná deset let. Ten dokonalý stroj, jménem Baťa, mě něčím fascinuje a zároveň děsí. Někdy mi připomíná Orwella, buď se podřídíš nebo jsi zavržen. Příběhy baťovců slyším z různých stran třeba takhle: mám domluvenou schůzku na odboru krajanů na Ministerstvu zahraničních věcí. Na vrátnici si mě vyzvedne sympatická paní Markéta Fajmonová a vede mě po dlouhých schodech Černínského paláce. „Tak jsem slyšela, že se zajímáte o příběhy krajanů. Nechtěla byste napsat o mojí mamince? Ona se narodila v Kalkatě, ale vlastně žila v Batanagaru, v baťovském městě“.

Hlavou mi běží, že teď už ani na žádnou schůzku nechci, že teď bych nejradši zavolala Markétině mamince, Haně Gregorové. 

Za týden už u ní zvoním a nestačím se divit. Zdánlivě obyčejný panelákový byt, ale něco je tu jinak: všude kolem vzpomínky na Indii. Exotická vyřezávaná truhla, portréty z Indie a hlavně úžasná fotoalba. Hana mi vypráví příběh o tatínkovi, o šikovném mládenci odkudsi z Polabí, kterého si všiml jeden z manažerů baťovské továrny a pozval ho do Zlína. Pár měsíců zaučování a v roce 1934 dostane nabídku odjet do Indie, kde na zelené louce vzniká další dokonalý stroj - město Batanagar. Bude tam továrna, ale samozřejmě také baťovské domky, sokolovna i kaple.

Všechno jde dobře, baťovská kolonie se rozrůstá, zato doma je zle. Rok 1939 a mladí muži z Batanagaru jedou domů, snad bude mobilizace, snad bude možnost něco udělat proti okupaci. A mezitím čekáním je jedna tancovačka, kde tatínek potkal budoucí maminku, slečnu Marii. Šest let odloučení a po válce se konečně vypravila do té bájné Indie. Jedno dítě, druhé dítě. 

V roce 1950 je tu šance: pojedete zpátky do Československa nebo zůstanete? Hanina rodina se vrací domů, tedy...doma je v Indii a brzy pozná nové doma – Československo. Tatínek, který byl jedním z manažerů Batanagaru, sežene práci leda u soustruhu, maminka je v domácnosti. Spolužáci chodí k Haně domů a zvědavě okukují indické poklady. Ta Indie tu zůstává, předává se dál.

Možná by tam měla jet, možná někdy. Nakonec se odhodlá a koupí si turistický zájezd a na jeden den jede do Batanagaru. Jedna hodina v kapli, kde byla v roce 1948 pokřtěná.

Uplyne půl roku a je tu email. Konečně vím, pro koho píšu! Pan Jaroslav mi vysvětluje, že Lidové noviny neodebírá, ale nedávno sušil houby na starých novinách. A zaujal ho ten můj článek o Haně: „Však moji prarodiče byli baťovci v Indii! Moje maminka se tam narodila!“. Jedu za ním do Zlína, další vyprávění, tentokrát jiné. Mnohem bolestnější: rodina se navždy rozdělila. Dědeček pana Jaroslava zůstal v Indii, babička a děti uvízly v Československu, komunisti je už do Indie nikdy nepustili...

Září 2014

Ve Zlíně se chystá velká sláva: přijede paní Sonja Baťová - manželka Tomáše Bati juniora. Všechno je v poklusu, za pár hodin začíná výstava fotografií z rodinného archivu. Sonja má necelou hodinu na rozhovor, ale i těch pár minut mi stačí. Povídáme si a já mám pocit, že ta její energie je snad nakažlivá. Má tolik plánů, tolik nápadů, rozhodně bych jí nehádala 88 let. Pořád se směje, pořád mi říká, že se nemám divit, že je takhle v poklusu celý život. A není to běh kdesi daleko za manželem, vždycky byli dva vedle sebe. Kéž bych si mohla se Sonjou povídat déle, ale není čas, už musí jet na další štaci, na další obchodní jednání. Snad někdy příště.

Květen 2016

První máj ve Zlíně. Všude se horlivě připravuje prvomájový průvod. Děvčata v krojích, muzikanti, mažoretky. Mumraj na náměstí. Myslím na paní Sonju, kolik že jí bude? 90? Už je to dva roky, kdy jsme si povídaly a pořád si říkám, že snad někdy budeme v tom povídání pokračovat. 

A myslím taky na příběhy z Batanagaru. Z toho dalekého místa, které se už proměnilo k nepoznání, z baťovské komunity už není téměř nic, ale jsou tu "děti" narozené v Batanagaru. Jsou v Česku, jsou v zahraničí. 

7. května vyprávím na Radiožurnálu o mém pátrání a přímo do vysílání přijde vzkaz: "Dobrý den, moje tři sestřenice jsou z Batanagaru a žijí v Torontu." Okamžitě chci odepsat, ale není kam. Email chybí, vzkaz přišel přes anonymní formulář, jak se spojíme? Do vysílání říkáme mojí webovou stránku a přijde další vzkaz, prý stránku nemůžou najít, tak posílají email. Hned po vysílání zapínám počítač, snad se rychle ozvou. Nic. Celou sobotu, celou neděli nedokážu myslet na nic jiného. 

Konečně se v pondělí ozve paní Květa a říká: "Nechodím tak často na mail, ale jestli chcete tohle je kontakt na mojí sestřenici, jmenuje se Patricia Baranek a má dvě sestry. Narodily se v Batanagaru po válce a v 60. letech se přestěhovaly do Toronta.“ 

Posílám Patricii email a za pár minut je tu odpověď. "To jsem moc ráda, že se zajímáš o Batanagar, mám spoustu fotek. Nechceš k nám přijet na návštěvu? A mimochodem: my bydlíme ve stejné ulici jako Sonja Baťová." Někdy se tam za ní snad vypravím. 

Uplyne pár dnů a "snad" se mění v realitu. 

Náhody? Už si to ani nemyslím: shodou náhod letím 29. května za paní Baťovou a za "dětmi" z Batanagaru. Letím do Toronta!