Druhá šance

Touhle dobou už jsem měla sedět v letadle směr Kanada. Bohužel nakonec je vše jinak. Paní Baťová mě v nejbližších dnech, ani týdnech nemůže přijmout. Tak doufám, že se uvidíme v únoru. Držte mi palce, ať to napodruhé vyjde.

Zpátky do Toronta

Celé léto jsem doufala, že se zase brzy vrátím k Baránkovým a k paní Baťové. Konečně mám dobré zprávy: v druhé půlce října letím do Toronta, tentokrát na tři týdny, tak bude mnohem víc času!

Baťův muž v Indii toužil po svobodě

Příběh Františka Baránka, který pracoval 18 let v baťovské továrně v Indii, a zároveň snil o samostatném podnikání vyšel v příloze Česká pozice LN a najdete ho zde.

Další výlet do Zlína

Plán na konec srpna je jasný: 24. ráno pojedu do Zlína. Tentokrát budu mít ubytování opravdu stylové: našla jsem si pronájem v baťovském domku, tak jsem zvědavá, jaké to bude. 

Čeká mě výlet do archivu, kde si chci prostudovat haldy o Batanagaru, ve čtvrtek půjdu za panem Pokludou do univerzitního archivu a v pátek bude sraz absolventů baťovské školy. A v sobotu se z toho všeho budu probírat:)

To víte, že baťovci chodili na rande

Tak jsem včera neodolala pokušení a šla. Nakonec to nebyla taková tortura. V Celetné ulici otevřeli výstavu o Baťovi, pár reklam, pár bot a replika jeho kanceláře. Po úvodních proslovech, kde představili modelku, stylistu, herečku - jejich souvislost s baťovskou historií mi nějak unikla - konečně něco zajímavého! Absolvent posledního ročníku baťovské školy mladých mužů, pětaosmdesátiletý Jan Viktora. 

Ještě jsem ani neotevřela pusu a už mi vyprávěl: "Disciplína byla moc přísná, náš vychovatel byl s námi pořád, v práci i na internátě, ale to víte, že jsme chodili na rande. Děvčata byla v jídelně v jednom patře, my ve druhém, tak je vždycky někdo šel okouknout a pak jsme se domluvili, kdo z nás to riskne a večer půjde se proplíží ven, a takhle jsme se střídali. Po třech letech jsem dostal výuční list a přijali mě do kurzu pro prodavače a to bylo něco! Měl jsem stálou zákaznici: jeptišku. Vždycky když přišla do obchodu, ostatní se mi smáli a volali: Honzíku, přišla tvoje jeptiška! Tak se jí pokaždé ptám, jaké by si přála boty a ona že černé, ale nejdřív by si vyzkoušela i jiné. Nosil jsem je snad půl hodiny, zelené, modré, červené a pak vždycky skončila u černých. No a jednou, to přišla taková...pohladila mě po ruce a říká: "Mladý muži, já jsem švadlena, šiju doma, manžel jezdí na služební cesty, tak vám vezmu míru". Koukám s otevřenou pusou jakože ...a bylo něco? A on se tak blaženě usmál a povídá "Jen si vzpomínám, že měla dlouhý těžký zrzavý vlasy". Takových historek chci slyšet víc! Koncem srpna se ve Zlíně koná sraz jeho třídy, tak určitě pojedu.

 Pár reklamních plakátů, pár ukázek z baťovské produkce a několik reklam na nejlepší boty za 9,99. Výlet do Zlína vám to nevynahradí, ale za nakouknutí to určitě stojí.

I děti se zabaví

S voskovým Baťou se fotilo spoustu lidí, tahle slečna chtěla zapózovat s botou a pan Viktora říká: "To nemůžete držet tak nakřivo, musíte hezky rovně, jako když to nabízíte zákazníkovi"

Stylista, modelka a pan šéf. Jak souvisí s baťovskou historií to jsem nějak nepochopila. 

A tady můj kamarád, fotograf Honza Jindra, který učí na katedře fotografie na zlínské univerzitě. Právě díky němu jsem se začala věnovat baťovské historii

Zlínský bonsai v Třebíči

O víkendu jsem vyrazila do Třebíče, kde jsem byla před mnoha lety. Vzpomínám si na uličky v bývalém ghettu a na šplhání z kopce do kopce. Tentokrát to ale nebyla poznávací exkurze po stopách židovské historie, ale další baťovské pátrání. Kromě rozhovoru jsem se díky kamarádce Evě Fruhwirtové přenesla do Zlína. Z centra Třebíče jsme za pár minut přijely do Boroviny a tam: déjà vu. Najednou se přede mnou objevila řada továrních budov, které znám ze Zlína. Obří stavebnice z červených cihel, sklo a zelenkavá barva na fasádě. A to jsem ještě netušila, že za pár hodin budu s fotografkou Eliškou Blažkovou okukovat baťovské domky nedaleko továrny. Z těch původních už nezbylo skoro nic. Většina majitelů asi nepřišla na chuť ploché střeše ani fasádě z červených cihel. Přistavěli sedlovou střechu, fasádu zaplácali "slušivou" bílou, zelenou nebo strakatou barvou. "Myslím, že většina místních už ani neví, co má Třebíč a Borovina společného s Baťou" řekla mi Eliška. Víkend v Třebíči rozhodně stojí za to, kvůli té dávné historii i té moderní. V následující galerii pár tipů, které by se vám mohly hodit.


V roce 1931 koupila firma Baťa borovinskou továrnu a vybudovala zde podobný komplex domů jako je ve Zlíně. Eva mi vyprávěla, že ještě před pár lety tovární budovy chátraly, ale postupně se probírají, jsou tu kanceláře, sklady, konají se tady kulturní akce. Tak aspoň něco se podařilo zachránit, na rozdíl od těch nebohých domků.

po válce tady byla firma na výrobu ponožek a punčoch a v jedné té tovární hale pracoval ten, který mě do Třebíče přivedl...

pan Jaroslav Čeček, rodák z baťovského města v Indii. Jeho maminka se koncem roku 1948 sbalila dvouměsíční dcerku a tři syny a vyrazila do Československa. Doufala, že v Praze domluví operaci pro nemocnou dceru. Po třech týdnech na lodi konečně doputovali na hranice a mamince sebrali pas. Ona nemohla za manželem do Indie a on nemohl do Čech. Tedy...mohl, ale hned by ho zabásli. A co bylo dál? O tom později, ať nevyzradím všechno najednou:) Zatím putujeme v Třebíči po stopách...

baťovců. Takhle vypadaly domky v Borovině a takhle...

vypadá ten šťastnější, tohle je snad jediný, který je jakž takž původní, u ostatních...

naprostá většina vypadá takhle

původní tvar už skoro nepoznáte

a zde taková zvláštní kombinace, je to původní domek, ale vlastně není

radši zpátky do města. Bývalé židovské ghetto naštěstí nikdo nezboural a tak...

je to jen pár ulic, ale pořád je na co koukat, třeba..

 můžete prozkoumávat myší díry, sice je tam trochu specifický odér, ale na chvilku se to dá přežít

je tu i pocta Medkovi

a pocta skautům

a teď už šplhání do kopců

na židovský hřbitov

trochu pomlčet

a pak spočinout zde. Pronajala jsem si byt v krásném domě na konci židovského ghetta. Je to dům ze 17. století, velmi citlivě zrekonstruovaný. Pár ulic odsud je výborná cukrárna Za pecí a na nábřeží dobrá restaurace Coqpit. Už se loučím a...

jdu na vlak, kde budu přepisovat vyprávění pana Čečka

Tři vagóny uhlí

Konečně hotovo! Od května se příběh Františka Baránka rozvinul takovým způsobem, že vždycky když jsem dočetla jeden jeho dopis, tak vyvstaly další otázky, další záhady. Nejdřív pátrání v Kanadě a později u jeho neteře, která bydlí ve Valašských Kloboukách. 

Nakonec jsem měla haldy přepsaných dopisů, účtenek, úředních listin a teď už "jen" sepsat článek. Bylo to jako skládat tři vagóny uhlí, přehazovat z jedné strany na druhou, pak zase znova a z jiného konce. Představovala jsem si jeho první roky v Kloboukách, dospívání u armády, nadšení ve Zlíně a pak práci v Indii. Nejvíc mě asi fascinuje jeho cesta do Kanady. V 55 letech tam začala jeho nová životní kapitola. I když nemohl dlouho sehnat práci - protože měl přízvuk, protože už nebyl nejmladší - nevzdával se, nerezignoval na aktivní život, stále něco podnikal, stále chystal nějaké novinky a zlepšováky. Už se moc těším, až se mi podaří sehnat někoho, kdo článek přeloží a dcery Františka si ho přečtou. Myslím, že budou překvapené, co vše se o tatínkovi dozví.