Zlínský bonsai v Třebíči

O víkendu jsem vyrazila do Třebíče, kde jsem byla před mnoha lety. Vzpomínám si na uličky v bývalém ghettu a na šplhání z kopce do kopce. Tentokrát to ale nebyla poznávací exkurze po stopách židovské historie, ale další baťovské pátrání. Kromě rozhovoru jsem se díky kamarádce Evě Fruhwirtové přenesla do Zlína. Z centra Třebíče jsme za pár minut přijely do Boroviny a tam: déjà vu. Najednou se přede mnou objevila řada továrních budov, které znám ze Zlína. Obří stavebnice z červených cihel, sklo a zelenkavá barva na fasádě. A to jsem ještě netušila, že za pár hodin budu s fotografkou Eliškou Blažkovou okukovat baťovské domky nedaleko továrny. Z těch původních už nezbylo skoro nic. Většina majitelů asi nepřišla na chuť ploché střeše ani fasádě z červených cihel. Přistavěli sedlovou střechu, fasádu zaplácali "slušivou" bílou, zelenou nebo strakatou barvou. "Myslím, že většina místních už ani neví, co má Třebíč a Borovina společného s Baťou" řekla mi Eliška. Víkend v Třebíči rozhodně stojí za to, kvůli té dávné historii i té moderní. V následující galerii pár tipů, které by se vám mohly hodit.


V roce 1931 koupila firma Baťa borovinskou továrnu a vybudovala zde podobný komplex domů jako je ve Zlíně. Eva mi vyprávěla, že ještě před pár lety tovární budovy chátraly, ale postupně se probírají, jsou tu kanceláře, sklady, konají se tady kulturní akce. Tak aspoň něco se podařilo zachránit, na rozdíl od těch nebohých domků.

po válce tady byla firma na výrobu ponožek a punčoch a v jedné té tovární hale pracoval ten, který mě do Třebíče přivedl...

pan Jaroslav Čeček, rodák z baťovského města v Indii. Jeho maminka se koncem roku 1948 sbalila dvouměsíční dcerku a tři syny a vyrazila do Československa. Doufala, že v Praze domluví operaci pro nemocnou dceru. Po třech týdnech na lodi konečně doputovali na hranice a mamince sebrali pas. Ona nemohla za manželem do Indie a on nemohl do Čech. Tedy...mohl, ale hned by ho zabásli. A co bylo dál? O tom později, ať nevyzradím všechno najednou:) Zatím putujeme v Třebíči po stopách...

baťovců. Takhle vypadaly domky v Borovině a takhle...

vypadá ten šťastnější, tohle je snad jediný, který je jakž takž původní, u ostatních...

naprostá většina vypadá takhle

původní tvar už skoro nepoznáte

a zde taková zvláštní kombinace, je to původní domek, ale vlastně není

radši zpátky do města. Bývalé židovské ghetto naštěstí nikdo nezboural a tak...

je to jen pár ulic, ale pořád je na co koukat, třeba..

 můžete prozkoumávat myší díry, sice je tam trochu specifický odér, ale na chvilku se to dá přežít

je tu i pocta Medkovi

a pocta skautům

a teď už šplhání do kopců

na židovský hřbitov

trochu pomlčet

a pak spočinout zde. Pronajala jsem si byt v krásném domě na konci židovského ghetta. Je to dům ze 17. století, velmi citlivě zrekonstruovaný. Pár ulic odsud je výborná cukrárna Za pecí a na nábřeží dobrá restaurace Coqpit. Už se loučím a...

jdu na vlak, kde budu přepisovat vyprávění pana Čečka