Kanadské
dobrodružství je za mnou, ale další mě zase čeká. Do Prahy
přijel z Tchajwanu Austin Doležal. Vyprávěl mi o baťovské továrně
Batapur, která byla ve východní Indii, u města Lahore. Ještě
než jsem zapnula diktafon, tak jsme vyrazili na výlet za Prahu.
„Jedeme se podívat na letadlo Jana
Antonín Bati. V roce 1937 s ním letěl do Asie,
zastavil se v Indii i v Thajsku. Po válce letadlo odkoupil soukromý
sběratel, pak několikrát změnilo majitele a teď je po několika
letech konečně opravené“ říká Austin a fotí se u stříbrného
elegána.
Za
pár dnů už si povídáme v hotelu a já mám před sebou další
várku fotografií, které mi poslal Libor Sklenařík ze Zlína. Jak
tihle dva pánové souvisí? Oba vyrůstali v Lahore, oba znali
Batapur. Austin tady nemá fotky, ale má příběhy, pan Sklenařík má
fotky, ale bohužel ze zdravotních důvodů už není schopen
rozhovoru. A tak si skládám to jejich vyprávění jako jednu velkou mozaiku a snažím se přiřadit k jednotlivým tvářím jména a příběhy.
Austin mi vypráví: „Můj tatínek byl v první skupině baťovců, kteří odjeli v roce 1933 do Indie, aby vybudovali Batanagar. Po sedmi letech mu vedení firmy Baťa dalo nový úkol: aby založil novou pobočku, ve východní Indii. Oženil se s Angličankou a v roce 1951 jsem se narodil v lahorské nemocnici. Bydleli jsme v domě, který byl součástí továrního komplexu. Většinu času jsem trávil venku, s ostatními českými dětmi, tatínek byl přes den v práci a o nás se staraly indické chůvy. Já si ještě pár slov v hindštině pamatuju, moje starší sestra taky.
Když mi bylo šest, tak se naši rozhodli, že mě pošlou na internátní školu do Anglie a to byla hodně velká změna. Nikoho jsem tam neznal, všechno bylo tak jiné, ale nakonec jsem si prostě musel zvyknout. V 60. letech mého tatínka převeleli do Ameriky, aby tam vedl všechny baťovské pobočky, takže nás čekalo další stěhování.“ vzpomíná Austin, který se den po našem setkání vypravil do Zlína a do Fryštáku, odkud pocházel jeho tatínek.
Přehrávám si náš rozhovor a sbírám síly na další výpravu, tentokrát do Valašských Klobouk, do rodiště pana Baránka.
Austin mi vypráví: „Můj tatínek byl v první skupině baťovců, kteří odjeli v roce 1933 do Indie, aby vybudovali Batanagar. Po sedmi letech mu vedení firmy Baťa dalo nový úkol: aby založil novou pobočku, ve východní Indii. Oženil se s Angličankou a v roce 1951 jsem se narodil v lahorské nemocnici. Bydleli jsme v domě, který byl součástí továrního komplexu. Většinu času jsem trávil venku, s ostatními českými dětmi, tatínek byl přes den v práci a o nás se staraly indické chůvy. Já si ještě pár slov v hindštině pamatuju, moje starší sestra taky.
Když mi bylo šest, tak se naši rozhodli, že mě pošlou na internátní školu do Anglie a to byla hodně velká změna. Nikoho jsem tam neznal, všechno bylo tak jiné, ale nakonec jsem si prostě musel zvyknout. V 60. letech mého tatínka převeleli do Ameriky, aby tam vedl všechny baťovské pobočky, takže nás čekalo další stěhování.“ vzpomíná Austin, který se den po našem setkání vypravil do Zlína a do Fryštáku, odkud pocházel jeho tatínek.
Přehrávám si náš rozhovor a sbírám síly na další výpravu, tentokrát do Valašských Klobouk, do rodiště pana Baránka.
Žádné komentáře:
Okomentovat