Tři sestry - tři jiné příběhy / pár minut se Sonjou

Dnes je to právě týden, kdy jsem se v Torontu loučila s Pat. V sobotu ráno jsme šly koupit dárky pro mojí rodinu Byla to vlastně vůbec první procházka centrem Toronta. Viděla jsem univerzitní kampus, viděla jsem stromy a parky, viděla jsem dlouhatánské ulice i mrakodrapy. Vnímala jsem to vlastně jen napůl, protože mi v hlavě stále ještě doznívala změť zážitků z předchozího dne.

V pátek se totiž semlelo tolik věcí: ráno volala Denise, že mi chce ještě něco říct, než se uvidíme. „Včera ses mě ptala, proč už nejezdím do Indie? Tak jsem o tom přemýšlela celou noc a už vím, co ti odpovědět: protože teď už to není moje Indie, už je jiná“. Jen co položím telefon, už slyším zvonek u dveří. Je tu Markéta a nese speciální překvapení: boty z kůže kobry, kterou zdědila po svém dědečkovi. Sedíme u stolu, my tři: já, Markéta a Pat...nevím, kde začít, je toho tolik, co bych chtěla říct, rozkládám před ní poklady, které jsme s Pat objevily. Je tu telefonní seznam Batanagaru, jsou tu fotky, dopisy, pozvánky, účtenky.

Ještě se ani nestihneme přivítat a už je tady Denise a za chviličku Lee, kterou si hned „ukořistím“ pro sebe, protože je poslední z Baránkovic sester, kterou ještě nemám nahranou na diktafon. Pohodlně se usazujeme v obývacím pokoji a já se už potřetí ptám stejné otázky. Odkud jsi, co si pamatuješ z Indie, jak vzpomínáš na odjezd z Kanady, jak ses tady zabydlela? Třikrát stejné otázky pro tři sestry. Každá jiná, pro každou je to jiný návrat do minulosti. Denise – je prostřední sestra – a pamatuje si jen velmi málo. Tatínek se prý dostal do Indie rovnou z Prahy, o Zlíně neví vlastně skoro nic, naopak si pamatuje spoustu detailů o jeho počátcích v Indii a o životě v Batangaru. Lee i Pat si výlet do minulosti užívají možná o něco víc, obě chrlí historky, jednu za druhou.

Dvě hodiny s Lee utekly strašně rychle, už je tady náš fotograf Richie a honem, honem: jdeme se fotit. Nejdřív „děvčata“ na zahradě a pak společné foto s Markétou. 

Barankovic sestry drží v ruce botičky, které pro ně vyrobil jejich tatínek. Markéta má ty svoje vzácné boty z hadí kůže.

Ještě pár minut a už se balíme. Teď se musím v hlavě nějak rychle přeorientovat, protože mě konečně čeká setkání se Sonjou Baťovou. Trvalo to několik dnů, než její sekretářka našla volný termín. „Dneska ve dvě“ „Zítra dopoledne“ „Snad pozítří ráno“. Nervy už jsem měla napnuté k prasknutí, snad neodletím bez rozhovoru se Sonjou. V pátek se konečně zadařilo a my jdeme, já a Richie. Sedím v kanceláři Baťa muzea. Kolik minut to bude tentokrát? Doufám, že víc než předloni ve Zlíně, kdy jsme si povídaly necelou hodinu.

Vidím jí z dálky přicházet. Elegantní Sonja, opírá se o hůlku, ale jde vzpřímeně, dáma. Otevřou se dveře a ona povídá: „My už se přeci známe? Mluvily jsem spolu tenkrát ve Zlíně, že?“ Usmívá se tím čarokrásným úsměvem filmové hvězdy, který nemizí snad ani na chviličku.

Musím poslat Richieho pryč, teď chci prostor jen pro nás dvě. Jen my dvě a povídání. Můžete mít v hlavě tisíc otázek, ale stejně nikdy nevíte, kde začít. Skočím do toho rovnýma nohama. Ptám se jí, jak se to semlelo, že se rozhodla pro studium designu, proč zrovna tenhle obor? A co nakonec rozhodlo, že úplně přerušila svojí kariéru a vydala se na dobrodružnou životní cestu se svým manželem Tomášem. Ptám se jí, jak se na mladičkou paní Baťovou dívali ostřílení baťovci, kteří přišli do Kanady už před druhou světovou válkou. Když se tam v roce 1946 objevila, měla pár měsíců po svatbě, bylo jí devatenáct a co věděla o ševcovině? Vůbec nic. Obdivuji s jakou vervou se pustila do učení. Představuji si Sonju, jak se morduje s první botou, jak ohmatává materiály, jak postupně prozkoumává tohle řemeslo. Za pár měsíců jí poslali do Londýna, ať si vyzkouší práci v obchodě. Připomíná mi to moje začátky, když jsem na střední škole poprvé šla na praxi do knihkupectví. Poprvé stojíte za pultem, poprvé máte někomu poradit. Je to strach, bezradnost, ale taky odhodlání, to přeci zvládnu. A pak ta radost, když si zákazník libuje, jak jste mu dobře poradili. Věřím, že si Sonja vedla dobře, už jen ten úsměv, ten určitě okouzlil každého, i když mu třeba přinesla jinou velikost, než kterou původně chtěl.

Z mého snění mě vytrhne sekretářka, která vstoupí mezi nás a povídá „Bohužel mám špatné zprávy, už musíte končit, dole čeká televize a za chvíli přijede delegace senátorů“. „Ještě pár minut“ žadoním a chtěla bych mnohem víc než pár minut. Zaposlouchat se a hodiny a hodiny vnímat ten její svět.

Už musíme dolů, do foyer muzea. Čekáme s Markétou, snad bude ještě šance se Sonjou promluvit. Chviličku, Markéta jí zdraví a pak už je čas se rozloučit. 

Má před sebou spoustu úkolů. Vůbec si nedokážu představit, jak je všechny zvládá. A ještě s takovou grácií. Říkám jí, že to musí být "hodně práce" a ona se směje a povídá "ale to přeci není práce, to je zábava!". Zrovna chystá obnovu baťovského města Batawa, které je tři hodiny cesty od Toronta, kromě toho je předsedkyní několika soutěží pro designéry v Kanadě i v Česku, je ve správní radě největší vzdělávací organizace pro začínající podnikatele a...ještě další a další aktivity. Stojím venku, na ulici před budovou jejího muzea. Čas se Sonjou právě skončil, ale já vím, já doufám, že zase brzy na viděnou.