Batanagar: Frankovo putování z Valašských Klobouk do Indie

Zatím ještě nevím, co Františka Baránka postrčilo na cestu do světa. Narodil se v roce 1900 ve Valašských Kloboukách, možná by zůstal s rodinou v jejich domku nedaleko náměstí a klidně prožil celý život, ale něco ho hnalo kupředu. Založil si autoservis, pak obchodoval s kůží a ve 32 se vypravil do Zlína. Do města, které na něj muselo působit jako zjevení: obří tovární budovy, obchodní dům, hotel, automobily, ale hlavně tolik možností. Po dvou letech ve Zlíně dostal nabídku odjet do Indie, budovat baťovské město Batanagar. V roce 1937 nastoupil v Terstu na loď a vydal se do neznáma. Brzy se z něj stal jeden z nejdůležitějších manažerů Batanagaru a organizátorů akcí pro celou českou komunitu. Když začala válka byl to právě on, kdo založil polovojenskou jednotku, kde bylo sedm set Čechoslováků a byl to on, kdo organizoval pravidelné finanční sbírky pro odboj. Výčet jeho aktivit pro rodnou zemi by zabral hodně místa a tak není divu, že dostal medaili od bengálského konzula a řadu dalších ocenění. Jak to všechno stíhal, to je mi záhadou. Po válce se chystal s rodinou - manželka Britka, tři dcery - zpátky do Československa, jenže... nakonec se situace zkomplikovala a zůstali v Indii až do roku 1955, kdy se rozloučili s Batanagarem a zamířili do dalšího neznáma: do Kanady. Frankovi bylo pětapadesát, možná by si mohl sehnat nějakou klidnější práci v kanceláři, ale to by ho zřejmě nebavilo. Přihlásil se do konkurzu na ředitele tiskárny krajanského deníku Nový domov, který vychází dodnes a čile si dopisoval s příbuznými a kamarády z Valašských Klobouk. Když ho v roce 1968 požádali o pomoc, aby přispěl na stavbu pomníku na počest Josefa Valčíka, asi vůbec neváhal, protože v dopisech zmiňuje tisícové částky, které je schopen zajistit.

Frankova dcera Patricie mi říkala: "Česky sice neumí, ve Zlíně jsem byla jen pár hodin, ale když se mě někdo zeptá, odkud jsem tak řeknu: jsem Češka z Indie. Proč? Na to je snadná odpověď, protože podle toho, co mi táta vyprávěl, jsem hrdá na tu vaší historii a kulturu. A možná se konečně odhodlám a začnu se v sedmdesáti učit česky, chci si všechny ty jeho dopisy a deníky konečně přečíst"

zde fotogalerie:

Frankova dcera mi vyprávěla, že tohle je jedna z mála fotek, kde se tatínek směje, tak si jí pořádně prohlédněte, tohle je sympaťák, který se vypravil na druhý konec světa a povedlo se mu ledacos zajímavého.

Tohle je divadelní představení Jánošík, které v roce 1922 nebo 1923 František zorganizoval. Po letech vzpomínal na to, jak sháněli desítky kostýmů, jak chystali divadlo v lesním amfiteátru a jak trnuli, aby na premiéru nepršelo. Na představení přišlo tři tisíce diváků.

Ještě jeden Jánošík a už se loučíme s Valašskými Klobouky.

odtud se František vypravil do bájného Zlína

a není divu, že ho brzy pohltil celý ten baťovský systém.

po dvou letech školení se vypravil s kolegy do Indie.

cesta trvala několik týdnů

a pak uviděli tohle - baťovskou továrnu Batanagar, je to jako zjevení. Továrna a domy pro manažery, bazén, kaple, sokolovna uprostřed pustiny.

Zkuste si představit tu změnu, z Moravy na druhý konec světa, bez znalosti jazyka, bez znalosti kultury.

a i na starého mládence Františka přišla řada. Původně se mu kamarádi snažili dohodit jednu českou kolegyni, ale neměla šanci proti téhle britské krásce, Gemmě. Frankovi - jak mu říkala - bylo čtyřicet a jí osmnáct.

Rodinná legenda praví, že pár měsíců po svatbě zešedivěl. Brali se v roce 1940, za rok jedna dcera, za další rok druhá a pak počkali čtyři roky a narodila se Patricie.

Kromě práce se František angažoval v několika spolcích, mimo jiné spoluzakládal Sokol v Batanagaru.

A pak se něco stalo, nikdo zatím neví co, a Frank se rozhodl, že zvedne kotvy a začne jinde. Mimo baťovský svět. Odjel s rodinou do Darjeelingu, kde byla britská komunita a rozjel tam výrobu piva.