Moje dva domovy

Vystoupili jsme z vlaku na torontském nádraží. Patricie (Pat) mi říkala, že jí poznám snadno: bílé vlasy, bílá košile a opravdu: přímo uprostřed nádražní haly stojí usměvavá paní a jen co jsem se začala rozhlížet, tak povídá: Judith? Hello!

Nastoupily jsme do taxíku a už to začalo: jaká byla cesta, co už jsi viděla, co tě zajímá? A potom vyprávění o Indii. Taxíkář nás celou dobu poslouchal, po očku sledoval jak gestikulujeme, jak si skáčeme do řeči. Už, už jsem myslela, že nám snad chce taky něco říct. Když jsme vystupovaly, tak se ho Pat zeptala – s takovým rošťáckým výrazem – „A nejste náhodou z Indie? A nedělal jste pro Baťu?“ Usmál se a povídá: „Ne, jsem z Afghánistánu“ „Tak to je vlastně kousek“

Přede mnou byla řada patrových domků, všechny z červených cihel, všechny tak trochu podobné, ale jinak než ty zlínské. Tyhle jsou jako dům z počátku 20. století a uvnitř je členitý labyrint, jedny schody, druhé schody, chodba vlevo vpravo další, dveře a zase dveře. A je to jako deja vu, protože první, co vidím uprostřed vstupní haly je vyřezávaná truhla, dost podobná té, kterou má paní Hana v Praze. V další místnosti jsou portréty Indů a o pár metrů dál lampa s exotickým motivem. Knihovna je plná románů o Indii, prostě stopy snad všude. Jen v podkrovním ateliéru, kde je bydlení pro hosty, tam snad nic indického není. Pár minut odpočinku a už mě Pat volá, ať přijdu do kuchyně, vysvětluje mi, jak se u nich jí bageta a proč se k lívancům přikusuje buřtík. Trochu zvláštní kombinace, ale zkusit se má všechno, ve zdraví to zdolám. Vlastně se vůbec nedokážu soustředit na jídlo, hltám její vyprávění o dalších „dětech“, o dalších osudech a přede mnou se rozprostírá neskutečně členitá mapa jmen a osudů.

Prohlížíme si fotoalba, zatím nepoznávám ani jednu tvář, zatím nevím, kdo je pan Bušek a pan Valenta. Vidím mladé muže uprostřed zlínských domů, ta stejná parta pózuje na náměstí San Marco a o pár stránek dál už jsou na lodi a potom už Indie a Batanagar. 

a tady botičky, které vyrobil pan Baranek pro svého vnoučka, je to stejný typ, jaký se vyráběl v Batanagaru - podívejte na ten vzor, Morava jak vyšitá:)

Fascinuje mě ten kontrast: krychlovité domky s rovnou střechou mezi palmami. Děti v evropských šatičkách běží mezi domky, indická chůva krotí jejich hry na trávníku. Samostatná kapitola jsou fotky z Darjeelingu, který je tisíc kilometrů daleko od Batanagaru. Fungovala tam britská internátní škola, kterou absolvovaly některé české děti. Žádný med to asi nebyl, v osmi letech na internátní škole, rodiče viděly jednou, možná dvakrát za rok. 

Nejstarší ze tří Barankovic děvčat se narodila v roce 1941 a rodiče jí do Darjeelingu poslali když oslavila sedmé narozeniny. Její maminka byla sedmnáctiletá Angličanka, která se narodila v Indii. Tatínkovi bylo čtyřicet když se mu sympatická brunetka připletla do kola na plese v Batanagaru. V roce 1940 se vzali a postupně se jim narodily tři dcery, Patricie je nejmladší, ročník 46. Vstřebávám do sebe to množství informací a postupně mě přemáhá únava. Ten prokletý jet leg jsem pořád ještě nepřekonala, jdu si „na chvilku“ lehnout, mám pocit, že jsem spala snad celý den, ale bylo to jen pár minut a ozve se „ťuk ťuk“, Pat mi chce představit svého manžela – profesora kriminalistiky, Tonyho.

Jsem celá zpitomělá, napůl nevím, kde jsem a co mám přesně dělat. Sejdu po schodech a nikde nikdo. Volám Pat „Kde jste?“ „Tady“ „Ale kde?“ Hledáme se v těch zákoutích domu a konečně vidím, že jsou na zahradě, za domem. Tony mě zavalí stejnou lavinou otázek, proč, co a jak. Těžko se mi odpovídá, angličtina je najednou jak zamrzlá, ale něco ze sebe přeci jen dostanu. U večeře mi Pat povídá: „A víš, že můj manžel je vlastně z Čech?“ „To si děláš legraci“ Myslela jsem, že zkouší stejný trik jako s taxikářem, ale tentokrát to myslí vážně. „No fakt, on se jmenuje Doob, ale ve skutečnosti je to příjmení Dub“. Musím se smát, protože si hned vzpomenu na kamaráda, profesionálního genealoga, který se jmenuje Karel Dub a už čtyřicet let sbírá všechny „Duby“ po světě.

U večeře si vyprávíme o historii i o minulosti, je to tak zvláštní poslouchat, jak Pat říká, že Kanada je hrdá na to kolik přijala uprchlíků, tisíce a tisíce. Myslím na situaci u nás a snad ani nevím, co říct, když se ptá, kolik jsme jich přijali my. Pak se řeč stočí na počátky rodiny Baránovic v Kanadě. Z Indie odjeli v roce 1956, jeli do Kanady, protože „maminka byla prostě hodně „british“, tak chtěla sem. A tatínek chtěl proto, že tady byla ta baťovská centrála a věřil, že sežene místo. Jenže tehdy už měl skoro nárok na penzi, bylo mu 56.  Začínal zase od nuly, jako tenkrát v Indii, ale tady to šlo mnohem hůř, než očekával. Pár měsíců dělal u Bati, ale pak si chtěl sehnat jinou práci, jenže to nebylo snadné. Když třeba někam volal kvůli pracovnímu pohovoru, tak slyšeli jeho přízvuk a ani ho nepozvali na pohovor. My děti jsme to braly úplně jinak, Indie byla úžasná, exotická, ale moc kamarádů jsme tam neměly. V internátní škole, ale v Batanagaru, vždycky jsme byli trochu mimo tu českou komunitu. Tatínek byl pořád v práci a maminka se stýkala spíš z lidmi z britské komunity, s Čechy skoro vůbec, však česky neuměla. A to mi připomíná tu tvojí otázku z prvního emailu, jak ses ptala, kde jsem doma? V Kanadě, ale když jsem po letech přijela s manželem a se synem do Indie a vykročili z letištní haly, tak oni řekli: "uf, tak to bud něco" a já si řekla "konečně zase doma"